Dnes mě "borec" regulérně sundal z kola

Redakce / 1.08.2018, Královédvorsko

Nejsem z cukru a obvykle nemám ve zvyku si příliš na něco stěžovat, ale dnešní příhoda mě přeci jenom poněkud vykolejila. Přiložená fotografie je pouze ilustrativní, abych trochu odlehčil situaci, které se mohou, jak vidno, přihodit komukoliv z nás.

O věčném boji motoristů a cyklistů bylo, je a ještě bude napsáno mnoho. Sám mám najeto osobními i nákladními automobily něco okolo miliónu kilometrů, troufám si tedy říci, že jsem poměrně zkušeným motoristou a zažil jsem toho za volantem skutečně dost. Zároveň jsem i docela náruživým cyklistou a nějakých pár desítek tisíc kilometrů za řídítky jsem také absolvoval. Vzhledem k tomu, že tedy relativně dobře znám úskalí obojích činností nebo kratochvílí /jak kdo chce :-) /, snažím se chovat jak za volantem, tak za řídítky velmi ohleduplně, předvídat a zvláště, pokud sedím na kole a jedu po silnici, být velmi opatrný a řidičům pokud možno nepřekážet nebo je omezovat co nejméně. Zároveň se také silnicím na kole raději vyhýbám a jezdím na horském kole více po polních a lesních cestách. Současně, pokud jsem za volantem, chovám k cyklistům velký respekt. Vím, jak jsou zranitelní a zvláště proti nákladnímu automobilu nemají v případě nějaké kolize příliš velké šance. Samozřejmě však pitomci se najdou v obojích řadách a tak i proto jsem v každém případě vždy velmi obezřetný. To mi možná také dnes zachránilo život.

Je neděle a k večeru jsem tedy neočekával žádný velký provoz. Skutečně ani nebyl a tak jsem se vydal na malou projížďku po silnici. Zvláště po odbočení na Vlčkovice jsem téměř nepotkal automobil. Až za kopcem před Velkou Bukovinou jel proti mně autobus a dva osobní automobily. Na tom by nebylo nic neobvyklého a za normálních okolností naprosto běžná situace. Ne však v tomto případě. Za sebou jsem uslyšel zlověstné podřazení a na záda mi dýchalo „cosi“. Raději jsem se neohlížel, protože jsem to cítil opravdu téměř na zadním kole. Autobus a osobní automobily nás v poklidu minuly a tak nic nebránilo tomu, aby mě to cosi předjelo rovněž bez problémů a s velkou rezervou. Nějakých čtyři sta metrů před Velkou Bukovinou se na silnici nic nepohybovalo, výhled byl dobrý a vozovka dostatečně široká. Řidič však zřejmě usoudil, že za zbrzdění jeho pohybu zasloužím trest a tak, jsem přesvědčený, že s naprostým vědomím, mě začal předjíždět s minimální rezervou a úmyslem mě vytlačit ze silnice. S hrůzou jsem viděl, že je to možná čtyřicetitunová souprava cisterny s tříosým přívěsem. Přestože jsem problém očekával, byl jsem ve střehu, pohyboval se téměř po bílé čáře na krajnici, ani to nestačilo. Když přední kola přívěsu mne míjela asi v půlmetrové vzdálenosti a zadní již se tlačila blíže, sjel jsem z krajnice a chvíli po minutí zadními koly jsem lehl na silnici.

Naštěstí se vše obešlo jen s opravdu bezvýznamným lehkým silničním lišejem a pár drobnými odřeninami, což je zcela běžné cyklistické zranění. Co je však horší, řidič k podobnému chování neměl pražádný důvod, silnice byla dostatečně široká, bezpochyby musel vše vidět ve zpětných zrcátkách, ale nezastavil a pokračoval se stálým zrychlováním dále. Muselo se jednat o řidiče zkušeného, který manévr vytlačení zvládl zcela bravurně a jednoduše mi uzavřel cestu, abych do příkopu musel uhnout. V podobném případě však k maléru stačí škrtnout o auto řídítkem nebo, jak se stalo mě, naštěstí po předjetí, smeknout se na krajnici. Nic na tom nemění ani fakt, že předjíždění probíhalo v rychlosti okolo 15-20 km/h, protože kdybych spadl pod zadní kola patnáctitunového přívěsu, každý si asi domyslí, jak by to dopadlo. Raději už ani nedomýšlím, kdyby se toto stalo např. tříčlenné skupině méně zkušených cyklistů třeba s dítětem. Nevím, čím tito řidiči myslí, ale mozkem to určitě není. Domnívám se, že podobní řidiči na silnici nepatří a přeji zaměstnavatelům, aby takových měli co nejméně. Povolání řidiče je velmi těžké a ty dobré, kterých je většina, dnes po vlastních zkušenostech za volantem náklaďáku téměř obdivuji, ale v tomhle případě přemýšlím, zda takové počínání nenahlásit na policii. Nebyli sice žádní svědkové, ale ze „stasky“ nebo „GPS-ky“, pod kterou určitě dnes většina jezdí, by se jistě dotyčný zjistit dal. Myslím, že podobní bezmozci za volant určitě nepatří. Obdobný případ se mi totiž stal již před několika lety, úplně neobvyklé to tedy není. Vím, že se nyní možná snese vlna kritiky i na chování cyklistů a rozhodně ne neprávem. I zde jsou velké rezervy, ale závěr je tedy takový, že přeji řidičům i cyklistům více vzájemné ohleduplnosti. Z dnešního setkání nemám dobrý pocit a to to dopadlo opravdu dobře. Takže, přátelé a čtenáři, přeji vám hodně bezpečných kilometrů a žádné podobné zážitky.

Zdeněk Cerman